Dnes jsme se opět ráno sešli na meeting pointech, odkud jsme vyrazili na dlouhou cestu do britského národního parku Yorkshire Dales.

Čím víc jsme ujeli kilometrů, tím užší byla silnice. V jednu chvíli jsme nevěděli, jestli proti nám nepojede linkový autobus, tak řidiči vyběhli, se slovy, prý: „Úmíš číst?“ – „Ne, ale znám někoho, kdo umí psát.“ Šli k autobusové zastávce a zjistili, že máme asi hodinu, jinak budeme muset desítky kilometrů couvat před autobusem pravidelně projíždějícím národním parkem.

Zdárně jsme dojeli na parkoviště, kde jsme zjistili, že na parkovišti v národním parku nejsou koše. Celkem ironické.

Následně jsme vyrazili na túru k vodopádu Janet’s Foss.

Dlouho jsme se tam nezdržovali a pokračovali k soutěsce Gordale Scar. Cestou proti nám vál větší vítr, než je v pražském metru.

Na konci na nás čekal krásný pohled na další vodopád. Zde jsme se chvíli zdrželi a dali si oběd.

Pak jsme se vrátili k autobusu, stavili se ještě v místním infocentru, kde jsme nakoupili nějaké suvenýry, a pokračovali k Bolton Abbey.

Vesnice na kraji národního parku Yorkshire Dales svůj název Bolton Abbey odvozuje od ruiny stejnojmenného opatství, které tady leží v údolí Wharfedale u řeky Wharf.

Řeka Wharf se stala asi na půl hodiny atrakcí pro všechny. Vedou přes ni totiž „Stepping Stones“ – kameny přes řeku, kudy se dá přejít na druhou stranu (komu se nechce po mostě).

Tedy dalo by se za normálních okolností. Nedávná velká voda ale několik šutrů tvořících Stepping Stones odnesla a cesta přes řeku v půlce končí. To však mnohým z nás nezabránilo, aby po kamenech zkoušeli přejít alespoň do té půlky. A jednomu z nás se přitom povedlo i upustit mikinu. Mikina byla zdárně zachráněna.

Poté jsme si prošli samotné opatství a jeli zpátky do Yorku, odtud to do Yorku je přece jen kus. Čekala nás poslední noc v hostitelských rodinách.